Před nedávnem se mi dostala do ruky úžasná kniha How Equal Temperament Ruined Harmony (and Why Should You Care) - Ross W. Duffin, kde se popisuje historie vzniku našeho obecně rozšířeného rovnoměrného temperovaného ladění. Doporučuji všem hudebníkům, kteří chtějí více do hloubky a pochopit souvislosti.
Pokusím se vám ve stručnosti a s maximální jasností objasnit o co v knize jde. Jsme hudebníci a chceme hlavně hrát, že? Ne studovat kvanta hudební teorie...
Veškerá anglo-americko-evropská hudební tradice vychází z dvanácti tónové řady v rozmezí oktávy. To znamená, že pokud máte například tón C, tak k dalšímu C (stejný tón, pouze znějící o oktávu výše) vede přesně dvanáct půltónů. Díky rovnoměrnému rozprostření ladění máme v tomto systému model enharmonické záměny, což znamená, že C# = Db nebo Eb = D# atd. Tento systém ladění nástrojů a jeho obecné rozšíření lze datovat od počátku 20.století, ale v praxi se začal s proměnlivým úspěchem uplatňovat od poloviny 19.století.
A teď přichází šok...Duffin tvrdí, že interval tercie v tomto systému zní prostě příšerně - je příliš vysoko v poměru k výchozímu tónu. Vzhledem k tomu, že náš veškerý harmonický systém stojí na vrstvení tercí na sebe (zásadní pro tvorbu akordů), tak zde máme problém. Zní všechno falešně a naše uši si na to prostě během let zvykli? Jak to je to vlastně s laděním a intervaly?
Matematickým faktem je, že systém rovnoměrného temperovaného ladění je velkým kompromisem, který je výhodným především z hlediska jeho jednoduchosti. V minulosti tomu tak ale nebylo. Skladatelé a hudebníci rozlišovali D# a Eb, byli to pro ně různé intervaly v poměru k ostatním tónům. D# bylo pro ně přirozeně níže v poměru k tónu D než Eb, které zase mělo blíže k E. My máme nejmenší vzdálenost mezi tóny půltón, ale v takovém 18.století se dále běžně rozlišoval na malý nebo velký půltón v závislosti na jeho # nebo b vztahu (major & minor semitones). Rozmezí oktávy totiž bylo rozdělené na 55 commas (česky bychom mohli říci čárek). Interval velké sekundy (celého tónu) sestával z pěti commas a interval malé sekundy (půl tónu) ze čtyř commas. V minulosti o tom pojednávali ve svým knihách Leopold Mozart (ano, slavný otec ještě slavnějšího Wolfganga), Johann Joachim Quantz, Thomas Attwood nebo Herman von Helmholtz. Slavní housloví virtuózové minulosti tak ve svém ladění a frázování přirozeně rozlišovali ohromnou tónovou paletu, která značně přesahovala našich rigidně ustanovených dvanáct půltónů v rozmezí oktávy.
Názorný příklad devíti-comma rovrstvení mezi tóny G a A
Dalším silným argumentem proti rovnoměrně temperovanému ladění je ztráta barevnosti harmonického spektra - v moderním temperovaném ladění nedokážete silně emotivně cítit rozdíl mezi F dur a třeba takovým D dur. V dobách před ´regulací´ to byl ohromný rozdíl - hrálo se proto také v preferovaných harmoniích. Hudebníci i posluchači velmi silně reagovali na změnu harmonie a některé akordy prostě v určité harmonii nezněly dobře. Určite budete namítat, že takový J.S.Bach byl nadšený z rovnoměrně temperovaného ladění, vždyť se podle něho jmenuje i jeho slavný opus Das wohltemperierte Klavier . Jenomže Bach nebyl nadšený z našeho moderního temperamentu, ale z ´well´ nebo také ´just´ rozvrstvení tónů a půltónů mezi oktávou, který zněl lépe ve všech 24 tóninách, než do té doby převažující ´meantone´ systém. Kdyby Bach slyšel jak jeho hudba zní s moderním rovnoměrným temperovaným laděním, asi by velice vehementně nesouhlasil a možná by byl i zděšený!
" Nebojte se zdánlivě falešných tónů, pokud hrajete v doprovodu s piánem. To ono je falešné! Piáno s jeho rovnoměrně temperovaným laděním je kompromisem z hlediska intonace."
- Pablo Casals, violoncellový viruóz (1972)
Chromatická tónová řada tak, jak se zapisovala na konci 18.století
Casals zde naráží na fixní ustanovení černých kláves u piána, které nerozlišují Eb/D#. Piáno musí být také naladěné podle ucha daného profesionálního ladiče tak, aby víceméně ladily spodní a horní frekvenční pásma. Pokud byste naladili každou strunu přesně podle její hodnoty digitální ladičkou (A = 440 Hz), tak dostanete zoufale znějící nástroj. Paradox, že?
Zkušení kytaristé také ví, že nemůžou mít každou strunu přesně podle ladičky, protože poté jim neladí akordy, takže dolaďují podle ucha a libozvučnosti sousedících strun. I přes naši snahu vše kvantifikovat, sumarizovat a zaškatulkovat se nám pořád nepodařilo vyřešit otázku ideálního rozvrstvení tónového spektra v rámci oktávy. Piáno a všechny pražcové nástroje jsou limitovány svým rigidním systém, který je tak jednoduchý a vstřícný vůči začínajícím hráčům, ale který klade přirozené hranice zkušeným, po dokonalosti toužícím uměleckým duším.
Myslete na to až budete trhat pražce ze své baskytary.
Možná nebude potřeba tak rázný krok, ale mějte vaše smysly v pohotovosti a dejte vždy na svůj pocit a sluch.
