Překonal jsem fanouškovskou bázeň, vyhřezlou plotýnku a povedlo se nám úspěšně dotáhnout desku Ámen. Začala mi třetí sezóna v kapele.
Po desce logicky následuje turné na podporu novinky. U všech kapel je to podobné jako se střídáním ročních období. Příprava nového materiálu, natáčení desky a poté turné na podporu nového alba, kde prodáváte nejenom nové songy, ale i nový design triček, čepic a mikin. Čím efektivněji a také rychleji dokážete absolvovat toto kolečko, tím vás mají radši nahrávací společnosti (světácky označované slovem label), ale samozřejmě také fanoušci. Pokud jste nezávislý umělec nebo kapela, tak jste donucení tuto nekompromisní rutinu absolvovat také co nejčastěji, protože na tom závisí vaše příjmy. Svět se točí rychleji a rychleji a vy s ním, takže nyní se tohle kolečko v podstatě opakuje s každým vydaným EP nebo dokonce i singlem nebo videem, jenom místo turné se dělají kampaně na Facebooku či Instagramu.
Bílá košile, boty a náplastě, které mi zachránily první koncerty turné.
Naše turné k desce Ámen probíhalo po klubech v celé republice v nové kapelní vizáži. Šli jsme do pseudo-retro stylu à la ´drsní gentlemani´ z divokého Západu, takže vestičky a bílé botičky. Z Tomáše se mezitím stal takový mix Masaryka, Krakonoše a Rumcajze, kdy jeho vizáži dominoval mohutný plnovous a tomu odpovídající stylizace do moudrého stařešiny. Už chyběly jenom ty včely!
Nový setlist s písničkami z desky jsme začínali Mamö, což byla vražda pro můj ukazováček a prostředníček. Základní riff skladby je totiž hraný dlouhým skluzem na struně H, kdy hrajete kombinaci prázdné struny a oktávy na dvanáctém políčku. Pro nehudebníky podotýkám, že H struna na pětistrunné baskytaře má objem slabšího kotevního lana a pokud se po ní provádí skluz prstem, tak za malý moment si sedřete kůži do krve. A to bylo přesně to, co se mi stávalo první koncerty turné. Dohráli jsme Mamö a já měl prsty sestrouhaný jako tužky na geometrii. Nejprve jsem to vyřešil náplastěmi, ale poté jsem prostě hrál skluzy rukou seshora, jak by se řeklo na ´sprosťáka´.
Turné s novými skladbami je návratem do reality. Ve studiu máte takové hájené prostředí, kde si kreativně hrajete, skládáte, natáčíte a myslíte si, že každá druhá pecka bude celosvětový hit. Je to krásný, naivní a kouzelný proces! No, ale pak přichází okamžik pravdy, kdy vaše hudební miminka pošlete do světa, kde se jim dostane různých reakcí. O písničkách, o kterých jste neměli valného mínění se mluví v superlativech a většinou se mezi publikem uchytí a vaše oblíbené umělecké kousky, do kterých jste vložili celé srdce mají vlažnou, až rozpačitou reakci. Je to skoro až vtipné, fakt to takhle funguje. Po nějakém čase se vše usadí a ve vašem setlistu zůstanou jenom opravdu kvalitní věci, které baví jak vás, tak publikum. Během let tímto způsobem tříbíte a ladíte váš playlist. Čím víc hudby a alb máte venku, tím více si můžete dovolit vybírat a časem se vám třeba povede dát dohromady dvou-hodinový koncert pouze z top materiálu. Ovšem to už jsme v zóně legendárních kapel, protože tento proces je založený na desítkách let tvoření a hraní.
Během turné a poté zbytku roku jsme zažili mnoho neuvěřitelných akcí. Byl to podivuhodný rok se vším všudy.
Hurá, konečně jsem přišel na to, jak hrát Mamö .
Na jednom koncertě během turné jsem měl štěstí na extra dotěrného typa, který mi z nějakého rozmaru pokaždé, když jsem se přiblížil k mikrofonu na doprovodné vokály (rozuměj řev v Druide), šťouchnul do stojanu, takže jsem dostal mikrofonem docela slušnou ránu do zubů. Když se to chystal udělat asi popátý, tak mi došla trpělivost a překvapil jsem vtipálka svojí variantou humoru. Stačilo lehce máchnout pravou nohou, představit si přímý kop ve finále Evropského poháru a pak už jenom pozorovat jeho lehce dezorientovaný ústup do davu. Vtipálek se už na svoje stanoviště do konce koncertu nevrátil.
Po turné jsme měli neskutečnou letní festivalovou sezónu. Kromě desítek koncertů na větších či menších festivalech jsme si zahráli na mega-akci Sonisphere s velkou metalovou čtyřkou (Metallica, Megadeth, Slayer a Anthrax) nebo si zaskočili před Korn a Ozzy Osbournem na Řípfestu.
Podivuhodná shoda okolností zapříčinila dva koncerty na zimních stadionech, kdy jsme v jeden den odpoledna já a Jarmut hráli v doprovodné kapele Davida Deyla před Jamesem Bluntem a pak nás po koncertě vyzvedli na hraní s Krucipüskem, abychom si večer dali opět stadion, ale tentokrát se Třemi Sestrami.
Nikdy také nezapomenu na koncert v jednom vesnickém kulturáku. Tomáš tam měl výstup s místním dobrovolným hasičem, který přiběhl na pódium v průběhu skladby Kafe a cigára, kde si logicky Tomáš vždy zapálil cigáro... Hra s tématem, že? Hasič se vrhal po cigaretě, Jarmut se vrhal na hasiče a Tomáš se královsky bavil. Nakonec se do akce vložili místní pořadatelé a hasiče zkrotili s tím, že cigareta je pouze divadelní proprieta. Tyhle situace prostě nevymyslíte, ani kdybyste se sebevíc snažili.
Hráli jsme jako o život a někdy jsem měl problém od sebe rozpoznat pódia, místa a místní crew. Život hudebníka se snadno může proměnit v docela slušnou bublinu, kdy většinu času trávíte mezi zkušebnou, dodávkou, benzínovou pumpou, backstage a pódiem. Po čase potkáváte ty samé lidi (protože jezdíte každý rok víceméně stejné kolečko klubů a festivalů) a začnete to brát jako samozřejmost. Pro rozptýlení začnete pořádat šílené pokoncertní mejdany. Jednou jsme například skončili na střeše hotelu a Tomáš nás hlídal, abychom náhodou nenacvičovali Ikarův pád (byli jsme toho schopní) nebo uspořádali rytířský turnaj na hotelové recepci (k čemu jinému jsou meče a štíty na zdech, že?).
Trvalo mi pár let a hlavně zkušenost v Londýně a Anglii, abych zpětně docenil jak privilegovaný život to byl. Vzpomínám s láskou a vděkem. Stejně vám po čase zůstávají jenom ty dobré vzpomínky, alespoň moje pamět funguje tímto selektivním způsobem.
Řípfest a set před Korn a Ozzy Osbournem.
Hodně lidí se mě ptalo na důvody, proč jsem odešel ze své vysněné kapely. Tři roky se nemusí zdát jako moc dlouhá doba, že? Co se stalo? Co byl ten důvod?
Předem říkám, že nemám rád pomluvy a žabomyší války, kde všechny strany bojují za tu ´svojí´ pravdu. Věřím v činy. Věřím, že o člověku daleko víc řekne jak se chová, když je sám v autě, jak se baví s personálem v restauraci, jak vychovává své děti, jaké čte knihy, za co utrácí peníze a hlavně jak se zachová v situaci, kdy jde jemu nebo někomu jinému o život. Výroky a postoje jsou mlha a zrcadlová hra, ve které jsme až příliš dobří. Angličani říkají ´talk is cheap´ a také ´walk your talk´. Obojí se snažím dodržovat jako svá životní motta.
Úpřimně, chtěl jsem v Krucipüsku mít svého druida a viděl jsem kapelu na stejné úrovni jako Kabát, ale s jiným poselstvím. Ano, potřebujeme svoje pivo, párek a bigbeat, ale potřebujeme i trochu respektu z magických, tajemných a někdy temných zákoutí našich duší. Krucipüsk v období Druide! tohle měl a já na to chtěl navázat. Ale kapela je živoucí organismus, spojení čtyř různých lidských bytostí s frontmanem, který udává směr. Tomáš to cítil jinak, pracoval na své první sólové desce Kocour v troubě a chtěl se vydat více ´šansonovým´ směrem. Nesl jsem to těžce, ale nezbylo mi, než ho respektovat a akceptovat nový směr.
Díky náhlé absenci baskytaristy Jaryna Janka, který měl hrát turné k vydání Kocoura v troubě, jsem si mohl nakonec jeho materiál zahrát jako nečekaný záskok. Zajímavá zkušenost s výbornou partou hudebníků. Byl to takový správně rozskřípaný pekelný orchestr!
Můj poslední den v Krucipüsku nastal po natáčení pořadu Na Kloboučku ve studiu Sono. Bylo to někdy v únoru, velmi neoblíbeného měsíce pro hudebníky, protože už je druhý měsíc ´mrtvá´ sezóna a do jara ještě daleko.
Natáčel jsem dvoják - první session byla s Tomášovou sólovkou Kocour v troubě a poté večer jsme točili s Krucipüskem. Hrál s námi i Michal Pavlíček, což je vždy neskutečný zážitek.
Dlooooouhý den. Po všech stránkách.
Byl jsem jak na jehlách, hrál v neskutečném studiu s neskutečnými hudebníky, ale uvnitř mě drásal neklid. Co se to děje? Začal jsem mít tenhle pocit pár týdnů po dokončení Ámen, ale nechával jsem to být a prostě hrál s tím, že to zmizí. Ale nezmizelo. Ten večer v Sonu jsem věděl, že končím v kapele. Nebylo to racionální rozhodnutí, nedávalo to smysl, ale věděl jsem, že to prostě musím udělat. Potřeboval jsem ven, potřeboval jsem hledat svojí cestu. Tyhle rozhodnutí se musí uskutečnit hned, jinak je prostě neuděláte. Zapojíte rozum, vše se vám rozleží, zvážíte pro a proti a samozřejmě zůstanete tam, kde jste. Náš rozum vždy volí jistotu...
A tak jsem druhý den dorazil do Sona (kapela tam přespala po natáčení) a hned zrána na kluky vyklopil můj odchod. Musel jsem, prostě to jinak v tu chvíli nešlo. Nejsou to příjemné chvíle, vždy vznikne takové to divné ticho a pak křečovitá snaha o konverzaci. Prostě chcete co nejdřív zmizet. Tomáš si mě ještě vzal stranou a říká mi: "Myslím, že ti rozumím, Máro. Ale nevím, jestli to, co chceš najdeš. Jestli to není moc. Víš, o čem mluvím, že jo?"
Ano, já přesně věděl, o čem mluví. A pořád hledám, jenom s tím rozdílem, že s přicházející zkušeností vám čím dál tím víc dochází, že cesta je cíl. Tak si hoď na hrb to svý břemeno těžký! Je jenom na tobě, jestli ho uneseš.
Hledejte, milujte a nebojte se. Mám pocit, že strach řídí naše životy a přitom kolik z našich tisíců obav a myšlenek se kdy uskutečnilo? Pokud se něco negativního děje, je to sebenaplňující proroctví. Tak moc se něčeho bojíme, až si to přitáhneme do života. Strach přitahuje strach, bolest přitahuje bolest, ale radost neutralizuje všechny negativní stránky. Zažili jste situaci, kdy jste se v úplnejch sračkách začali zničehonic smát, protože vaše zoufalost dosáhla vrcholu? Tenhle smích léčí a nabízí světlo na konci tunelu.
Všechno nakonec dobře dopadne. Pokud to není v pořádku, tak ještě není konec (John Lennon).
Relax s Johnnie Walkerem a Vojtou Doudou při focení na obal desky Ámen.