Přibližně před rokem jsem měl po cestě na hraní velmi zajímavou konverzaci s jedním nejmenovaným anglickým bubeníkem. Abych vás dostal do obrazu. Dotyčný hudebník (nechci jmenovat v rámci zachování respektu) se mnou měl hrát ten večer koncert v cover bandu hrajícím Whitesnake, Deep Purple a Rainbow. Kvůli jednomu hraní v hospodě ve Walesu přiletěl z Řecka (kde trvale bydlí), půjčil si nejvyšší řadu bubnů Tama v Londýně, pronajal auto a právě na naší společné cestě na ´kšeft´ jsme si povídali o všem možném a seznamovali se. Zkrátka, snažili se zabavit na dlouhé cestě.
Můj nově nalezený bubenický kamarád mi vyprávěl neuvěřitelné historky ze svého života. Zakládal Firewind s Gusem G. (ex-kytarista Ozzyho Osbourne), hrál v Helloween a o vlásek mu unikla bubenická židle ve Scorpions. Mikkey Dee z Motörhead byl po smrti Lemmyho totiž najednou volný. To je docela rána, když už jste jednou nohou v kapele a souhrou náhod vás vyšoupne slavnější kolega. Náš bubeník poté oslovil několik velkých managementů s cílem najít si místo ve velké rockové kapele, ale dostalo se mu vždy stejné odpovědi.
"Víš, ta tvoje kariéra a zkušenosti jsou úžasné, ale pro kapely, které znám, jsi prostě příliš dobrý. Nevěděli by co s tebou. Nebo ty s nimi, haha."
A tehdy jsem poprvé narazil na problém "overqualified" - když jste příliš dobří na danou pracovní- hudební pozici.
Billy Sheehan v jednom rozhovoru prohlásil: "You think, you stink!" V českém doslovném překladu: "Když myslíš, smrdíš." Myslel tím samozřejmě hudebníky, kteří při hraní příliš přemýšlí, nejsou v přítomném okamžiku a vše příliš analyzují a řeší.
Docela zvláštní prohlášení od virtuózního baskytaristy, že?
Billy je slavný svojí neskutečnou technikou hry, dechberoucími basovými sóly a ekvilibristikou na hranici lidských možností. Aby dosáhl tohoto mistrovství, tak přeci musel strávit deseti tisíce hodin s nástrojem v ruce. Vím od kamaráda z Los Angeles, že Billy cvičil na basu i u vaření kafe nebo na záchodě. Přišli jste k němu na návštěvu a při povídání si s vámi pořád hrál na basu. Prostě ji ze sebe nesundal. Extrémní příklad odhodlání dosáhnout mistrovské úrovně v ovládnutí nástroje.
Význam prohlášení "You think, you stink." by se dal asi nejlépe přeložit jako "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.". To znamená, odlišovat cvičební rutinu od vlastního hraní. Billy prostě vypíná mozek, když je v místnosti s jinými hudebníky a nechává se unést inspirací, okamžikem, kdy spontánně reagujete na hudební impulzy spoluhráčů. To samé se dějě i na koncertě.
Nechcete řešit noty, chcete prostě hrát!
Myslím, že přemíra řešení a přemýšlení se právě často nachází u "overqualified" hudebníků. Jsou tak daleko ve svých znalostech a zkušenostech, že zapomínají na spontánnost a radost z hraní. Jejich vědomosti a dovednosti jsou jim vlastně na obtíž. Zasekávají se na detailech, řeší do hloubky každou drobnost a vyžadují perfekcionalismus od všech okolo. Nálada je na bodu mrazu a spoluhráči jsou ve stresu. Může se to stát i nevědomě z pohledu druhé strany. Představte si, že hrajete s někým, o kom víte, že je o světelné roky dále než vy, má ohromnou techniku a zásobu nápadů. Ten tlak a zodpovědnost vás znehybní, kreativita se dostane pod automatickou kritickou palbu vašeho mozku a radost z hraní je pryč.
Hrát s hráči, kteří jsou lepší než vy je ale úžasná zkušenost. Já osobně jsem vždy vyhledával spoluhráče, od kterých jsem se mohl učit. Není mi příjemné být "overqualified" typem hráče v místnosti. Někdy se ale v této pozici ocitnete díky souhře náhod a je pak na vás se z toho dostat. Nemusíte snižovat svojí úroveň, schválně dělat chyby, předstírat, že jste někdo jiný nebo se snažit být "cool". Budete tak akorát za blbce, všichni vycítí falešnou skromnost nebo předstíranou shovívavost.
Vypněte mozek, soustřeďte se jenom na hraní, reagujte na nápady ostatních, nechte věci proudit. Není třeba hned vše řídit, tlačit na pilu a mít plán. Dejte věcem prostor, odstup. Pokud to jinak nejde, tak převezměte iniciativu, ale veďte stylem uvaděče v divadle. Když vás vede k vašemu místu, tak kráčí směrem, kde je vaše sedadlo a očekává, že ho budete následovat. Nespěchá, čeká na vás a přizpůsobuje svojí chůzi vašemu tempu a po očku sleduje, jestli jdete za ním. Jdete spolu, jenom ten, kdo vede, je lehce vepředu. A to je i vaše pozice, pokud jste s hudebníky, kteří od vás očekávají vedení díky vašim zkušenostem a dovednostem.
Pokud jste v pozici, kdy naopak potřebujete vedení, tak dělejte to samé. Nesnažte se na to přijít, dejte věcem odstup a držte se vedoucího - kapelníka. Hrajte podle ucha a pocitu, spíše než podle rozumu, který se vám bude snažit namluvit, že máte počítat takty, dávat pozor na tempo, poslouchat to nebo tamto, utěšovat vás, kritizovat vás nebo vám sem tam hodí úplné dada v podobě myšlenek na film, který jste viděli před týdnem nebo že se na vás mračí bubeník. Jsou to všechno nesmysly.
Pokud vám hlavou proletí myšlenka: "Jé, já hraju na basu a hezky nám to teď šlape." nebo "Ty jo, dneska to nějak drhne.", tak to znamená, že nejste plně ponoření do hraní, ale do her svého mozku. Když hrajete a jste plně ve splynutí s hudbou, tak nemáte čas na myšlenky. Buď jste plně v okamžiku nebo vaše mysl lítá někde kolem. Obojí najednou nejde. Takže, když máte při hraní tyhle vnitřní dialogy a hodnotíte, co se děje, tak to neděláte pořádně.
Myslím, že přesně tohle může být problém "overqualified" hudebníků. Pokud vyžadujete určité standardy, jasný plán, "profi" přístup a náležité ocenění vaší vysoce kvalifikované práce, tak se může stát, že žádnou nedostanete. To ale neznamená, že máte brát všechno, nemít standardy nebo hrát zadarmo.
V hudbě za vás mluví pouze vaše umění a pokud lítáte dostatečně vysoko, tak vás ty přízemní záležitosti úplně minou.
Comments