Před nějakou dobou mě oslovil na opravdu důkladný rozhovor o improvizaci Vítek Rokyta pro jeho projekt HUDEBNÍ JAZYK, akreditované semináře DVPP „Improvizace a hudební jazyk“ pro učitele hudebních oborů ZUŠ a konzervatoří. Probrali jsme téma opravdu do hloubky a jsem moc rád, že je u nás takový nadšenec do hudby a hlavně neortodoxního přístupu k hudebnímu vzdělávání jako je Vítek.
Níže připojuji první tři otázky z obsáhlého rozhovoru, který najdete komplet ZDE
Marku, proč je důležité umět improvizovat?
Myslím si, že je to velmi přirozená součást hudebníků. Určitě je spousta hudebníků, kteří improvizovat neumí, ale jsou to přitom skvělí instrumentalisté či vokalisté. Podle mě je improvizace nejpřirozenější vyjádření radosti a spontánnosti z toho, že hraješ na nástroj. Jako když mluvíš. Jsou lidé, kteří jsou skvělí třeba v psaném projevu, ale nejsou už tak skvělí v mluveném slově. A jsou lidé, kteří skvěle ovládají jazyk a díky tomu jsou pak třeba úspěšní jako politici nebo veřejné osobnosti. A jsou lidé, kteří jsou stejně inteligentní a skvělí, ale jenom neumějí dát potřebná slova a fráze dohromady. A to samé podle mě platí i s improvizací. U hudebníka je to vlastně součást jeho řeči a musí se to trénovat jako skill, dovednost. Podle mě, když jsi dobrý v improvizaci, tak ale musíš stejně trénovat čtení z not, hraní stupnic, když chceš hrát rychle, slap nebo jakoukoliv techniku. Někteří lidé to tolik neřeší a improvizují vlastně celý život. Jsou přirozeně spontánní a živelní. A když potom vezmou nástroj do ruky, tak se to projeví v improvizaci. Nebrzdí se tím, jestli něco umí nebo neumí, nebo jestli budou hrát cool. Prostě jdou a vyjadřují se. Boom, tady mě máte a tohle je můj styl. Takže podle mě je improvizace způsob vyjadřování, který vychází z vašeho charakteru a osobnosti.
Změní to přístup k hraní?
Ono tě to samozřejmě změní. Najednou zjistíš, že dokážeš sice zahrát skvěle Bacha, ale pak máš problém improvizovat na bluesovou dvanáctku, kde hraješ pořád stejné licky nebo nemáš vůbec rozvinuté frázování. Nebo začneš hrát, a jak to nemáš nacvičené, tak najednou se zasekáváš a víš, že hraješ zvláštní, podivně znějící fráze. Podle mě je improvizace v tomto ohledu královská disciplína. Muzikanti, kteří jsou plynulí a obratní v improvizaci ovládají jednu z top disciplín hudebního umění. Já vlastně improvizuju pořád. Pokaždé, když vezmu basu do ruky a hraju si, brnkám si, tak improvizuju. Když si vezmu nějaký pattern, nebo si jen tak hraju s nějakou stupnicí, tak vlastně plynule vždycky skončím u improvizace. Ale to je něco jiného, než když jsi s ostatními lidmi, na které musíš reagovat. Podle mě opravdová improvizace závisí na reakcích a “vibe” ostatních lidí. Musíš hrát s jinými lidmi a reagovat na okamžitý moment. Vnímáš například bubeníka, který ti dává nějaký impulz, reaguješ na harmonické nástroje, když to beru z pozice basáka. To je to kouzlo. To je součást té improvizace. Potřebuješ k tomu ty ostatní lidi. Další element, který definuje umění improvizace, je naprostá odevzdanost přítomnosti. Když například bubeníkovi praskne blána na bubnu a najednou musí zahrát sólo ve vyprodaném sále, tak musí ty lidi zabavit. Anebo zpěvák řekne pár fórů, protože je najednou desetiminutový prostoj. Nebo ti tam vběhne nějaký šílenec a chce s tebou pařit. Ze začátku je to zábavné, ale pak se ho nemůžeš zbavit. To všechno je taky součástí improvizace. Všechno to patří pod jednu střechu. Ale pokud to budeme brát čistě akademicky, tak improvizace se dá podle mě vytrénovat jako skill/dovednost, kdy budete potřebovat jiné metody než například pro kompozici, techniku a tak dále. Podle mě je to speciální, oddělený skill, který by se měl speciálně trénovat.
Jak jsi začal s improvizací?
Já jsem začal strašně pozdě. Když jsem poprvé chytnul basu do ruky, tak jsem měl ambici být skvělý, kvůli rodičům, egu, ambicím a tak. A jak jsem postupoval dál, tak jsem potkával muzikanty, kteří mi otevírali oči. Paradoxně jsem začal na pražské jazzové scéně. Neuměl jsem na basu skoro nic a bylo mi v té době sladkých 19 let. Jeden z mých prvních gigů (koncertů) byl s Tomášem Křemeňákem a Markem Šmausem, což jsou top jazzmani. A já jsem byl úplně strašidelně špatný. Hráli jsme cca tři hodiny pouze v triu (bez bubeníka, který nedorazil) a já to protrpěl. Vždy po 16 taktech nějakého jazzového standardu jsem se ztratil a hrál úplné nesmysly. Myslel jsem, že mě zabijou. Ale pak si mě Tomáš zavolal na hraní znovu a já vůbec nechápal proč. Něco jsem asi musel udělat správně, možná ve mně viděl nějakou naději, nebo mi prostě chtěl dát druhou šanci. Tato zkušenost mě tak nakopla, že jsem si řekl „aha“, já nemůžu hrát takhle špatně s takhle dobrými muzikanty.Takže tohle byl můj impulz. Začínal jsem hodně pozdě, nevěděl nic o muzice, něco jsem si dokazoval a měl jsem úplně špatný přístup. Díky ostatním hudebníkům, kteří byli o tisíce kroků napřed, kteří mi otevírali oči a ukazovali cesty.
Pokud vás téma zaujalo, přečtěte si celý rozhovor na stránkách webu Hudební jazyk
Comments